Chceme-li objevit nejdávnějšího předka vznosného, rychlého a nesporně inteligentního zviřete - koně, musíme se vydat daleko do minulosti, do spodního eocénu. Eocén je druhé období starších třetihor, období, kdy po poměrně nesmělém "rozjezdu" během nejstarší epochy třetihor, paleocénu, dochází k prudkému rozvoji a rozrůznění savců. Koncem druhohor zmizela z povrchu světa drtivá většina fauny plazů, kteří do té doby ovládali naši planetu. Nesčetní druhohorní savci, dosahující velikosti rejska, nejvýše kočky, měli najednou pro sebe spoustu místa a zdrojů potravy. A tak začal před 65 milióny let rychlý rozvoj moderních savců. Pradědové savců se živili podobně jako dnešní hmyzožravci - hltavě konzumovali vše, na co jejich síly stačily: hmyz, vajíčka, zdechliny i obratlovce menší než oni sami. A najednou se před nimi otevřely netušené možnosti.
Rozběhli se po světe, vybírali si nejpříhodnější prostředí i potravu a podle toho se překotně vyvíjeli v různé typy. Vytvořil se celý vějíř nových živočišných forem - paleontologové tomu říkají radiace. V paleocénu se mizi jinými, velmi zvláštními, mnohdy dokonce obludnými savci (většina již dávno vymřela) objevili i podivní tvorové s kopýtky na prstech. Jinak však vypadali spíš jako šelmy, někteří měli dokonce dlouhé "vlčí lebky" a vzdor původní všežravosti se živili převážně masem. Přesto je považujeme za předky kopytníků. Odborníci je nazývají Condylarthra, popularizátoři prakopytníci. Tato skupina má ve vývoji savců úlohu jakéhosi držadla vějíře. Ač sama poměrně brzy vymřela a dnes najdeme na celém světě jen jediný rod jí blízce příbuzný (je to jihaofrický hrabáč, Orycteropus), vyšla z ní velká skupina malých i větších čeledí a jiných systematických jednotek. Už v eocénu se potomci "prakopytníků" zformovali do dvou velkých řádů - lichokopytníků (Perissodactyla) a sudokopytníků (Artiodactyla). Lichokopytníci se rozpadli na dvě linie - Ceratomorpha a Hippomorpha. Už z těchto jmen je jasné, oč jede - z toho prvního trčí nosorožčí roh, kdežto v tom druhém se ozývá jméno koně. Po pravdě řečeno první představitelé těchto linií vypadali jako dvojčata.
Kdyby před nás někdo postavil živého Hyrachyus eximius z amerického eocénu, velkého jen jako ovce, sotva bychom hádali, že před námi stojí praděd nosorožců. Jeho štíhlé nohy se čtyřmi prsty na předním a třemi na zadním páru byly schopny rychlého běhu, úplný chrup se téměř nelišil od prakoníků a také způsob života obou skupin byl téměř shodný. Pak však se vývoj ubíral rozdílnými směry. Nosorožci se změnili v těžké váhy a uchovali si větší počet prstů. S nimi do jedné skupiny řadíme i tapíry, kteří se kupodivu během dlouhého vývoje moc nezměnili.