close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Únor 2009

Pes a kůň

12. února 2009 v 19:50 | Babu |  koně a poníci
Máme-li vlastního koně a psa,přirozeně se chceme věnovat oběma těmto vášním současně.vyhřebelcujeme koně,zatímco náš čtyřnohý přítel spořádaně sedí stranou a trpělivě čeká,až zazní povel k vyjížďce.Svižně klusat písčitou cestou s poslušným psem po boku...Co může být krásnější?
Než ovšem začne jezdec se psem tvořit harmonický obrázek,uplyne většinou velmi dlouhá doba.Nejlepší přítel člověka se musí nejdříve postupně připravit na svoji úlohu průvodce jezdců a musí se naučit bezpodmínečně poslouchat stejně dobře,jako kdyby stál jeho velitel těsně vedle něj.Jenže to je bohužel jen ne samozřejmé. Při výcviku psa,který provází jezdce nebo se kolem koní jen pohybuje,existuje několik důležitých aspektů výchovy.Pokládáme je za nezbytný základ běžného výcviku. jestliže pes není s výcvikem tak daleko,jak bychom potřebovali,musíme jeho výcvik k provázení jezdců na koních zatím odložit:
▼ pes musí být ovladatelný na vodítku
▼ musí reagovat na povely "K noze!" , "Sedni!" , "Lehni!" a "Zůstaň!"
jestliže bezezbytku splňuje tyto podmínky,můžeme začít s výcvikem zaměřeným na provázení koní.Pes si musí na také zvyknout na koně.Velikost oře a jeho často naprosto lhostejný přístup ke psu vyvolávají ve psovi zpočátku značnou nejistotu.Jestliže kůň zareaguje navíc na štěkot psa vykopnutím,pes zajisté oprávněně znejistí.Také si musím zvyknout,že člověk sedí vysoko,nohy zůstávají bez pohybu a přesto se pohybuje.
Abychom předešli nebezpečným situacím a negativním zkušenostem obou zvířat,měli bychom psovi i koni poskytnout dostatek času na seznámení.První očichání by mělo proběhnout na bezpečném a oploceném místě,kde je dost místa na odstup.Někdy je bezpečné obě zvířata před seznámením unavit,pak dělají při seznamování méně obstrukcí. Další krok spočívá v tom,že vedeme psa i koně současně,oba na vodítku a člověk jde mezi nimi.Pes nesmí kličkovat,zastavovat nebo se plést do cesty.Zkoušíme i zastavování nebo zrychlení.Když se oba nechávají vodit společně,můžeme do sedla a sledovat reakci psa.Pokud štěká nebo vyskakuje,musíme koně uklidnit ,aby neposkakoval a psa přidržet na místě zticha.Chceme-li vyjíždět na společné vyjížďky,musíme dokázat vypěstovat solidní důvěru mezi psem a koněm - to je alfou a omegou jejich společného soužití.
Při první jízdě v sedle na jízdárně vedeme psa na vodítku.Kůň musí jít klidně,pes při něm kráčí nebo kluše.Pokud se dere dopředu,místo vodítka použijeme postroj pro lepší ovladatelnost.jde-li spořádaně,odměníme ho pamlskem.Zkoušíme zastavení,změnu směru a rychlé kroky....ale nic nejde napoprvé a za jediný den!

Sníh...JUPÍÍÍÍÍÍ

12. února 2009 v 17:10 | Babu |  Babu
Tak nám kenečně napadal sníh, je to upe perfektní ...Je ho asi 20 cm, ale to stačí. Taky máte sníh? Co na něm děláte? Já se teď msm učit matiku, ale potom sem dám nějaký článeček

Nemoci trávící soustavy

12. února 2009 v 13:00 | Babu |  Nemoce koní
Kolika se projevuje bolestmi břicha. Je často způsobena špatným zažíváním v důsledku změn ve stravování, pohybem následujícím příliš brzy po krmení nebo přítomností červů. Kůň, který má koliku se většinou válí, kope do břicha a neustále se na své břicho otáčí. Pokud získáte u koně podezření na koliku, nenechte ho válet, ale pomalu ho voďte, popřípadě přes něj přehoďte deku a ihned volejte veterináře, protože tahle nemoc může být i smrtelná.


Střevní paraziti jsou jedním z nejběžnějších příčin zhoršení zdravotního stavu. Roupi, plicní střečci a tasemnice mohou způsobovat zdravotní potíže. Kůň si pak dře ocas, kašle, trpí kolikou, chudokrevností a může i uhynout. Koně by se měli odčervovat jednou za šest až osm týdnů.


Řádky jsou onemocnění, při němž koni oteče horní patro. Membrána patra vylučuje lubrikační tekutinu, která se nazývá mukus. Ta koni brání v přijímání potravy a může mu padat rozžvýkaná potrava z tlamy. Řádky mohou být způsobeny nerovnováhou v krmivu a někdy se objevují, když kůň v mládí ztrácí mléčné řezáky. Také ostré zuby mohou způsobovat špatné přijímání potravy, a proto je důležité, aby je pravidelně prohlížel veterinář.

Co to znamená být jezdeckým koněm...

12. února 2009 v 10:00 | Babu |  jízda na koni
Jestlipak už vás to někdy napadlo? Většina lidí to pokládá za samozřejmost, že kůň chodí pod sedlem, že se dá většinou snadno vodit, že když mu někdo chodí za zadkem, tak nemá kopat. Ale samozřejmé to pro koně vůbec není. Tady se podívejte, čeho všeho se kůň musí jako jezdecký vzdát:




Program koně pro přežití Program člověka

Nestrpět na zádech nikoho cizího. Ježdění.

Žádné cizí bytosti ve slepé zóně. Chůze a jízda za koněm.

Útěk při leknutí. Zakázáno.

Nohy nesmí být nijak omezovány. Dotyky, čištění, kování.

Nikdy se nenechat nahnat do úzkého prostoru. Držení ve stáji.

Mít vždy volnou hlavu. Uvazování, držení, ježdění.

Navazovat kontakty s jinými koňmi. Často zakázáno.

Nadbytečnou energii vybíjet hraním. Odnaučit.

Pátrat, prozkoumávat. Často zakázáno.

Okusovat sebe nebo přátele. Při práci zakázáno.




Tak vidíte, tohle všechno musí každodenně podstupovat jezdecký kůň. Neříkám tím, že bychom neměli na koních jezdit, kovat je a uvazovat. Tímhle článkem jsem vám chtěla jen připomenout, co všechno pro nás koně dělají i když to pro ně rozhodně samozřejmé není. Ale vězte, že kdyby to dělat nechtěli, tak by to prostě nedělali a jsme zase u té dobré vůle koní, udělat pro nás maximum. Takže nepodceňujte to, co pro nás koníci dělají a za to se k nim prosím chovejte slušně a mějte je rádi, protože láska je pro ně větší odměnou než dvě mrkve ( také vím své o nenažraných koních :o), ale věřte tomu ).




Obrázky...

11. února 2009 v 19:54 | Babu |  fotky koní


Jízda v dámském sedle

11. února 2009 v 18:29 | Babu |  jízda na koni
Jízda v dámském sedle je velmi elegantní formou ježdění na koni. Byla určena pro ženy, neboť se lidé domnívali, že by ženy neměly jezdit obkročmo. Na konci 19. století ztratila svou popularitu, ale dnes se k ní stále více lidí opět vrací.


Sed
Jezdkyně sedící v dámském sedle sedí rovně a dívá se kupředu.
  • Levá noha spočívá ve třmeni a pravá je opřena o pevnou hlavu sedla.
  • Pravé rameno je vytočeno, aby celé tělo směřovalo kupředu.
  • Aby byl sed optimální, je nutno rozložit váhu pravidelně na obě sedací kosti.
  • Levá noha je v podobné pozici jako při jízdě obkročmo. Měla by být pevně přitisknuta k boku koně.
  • Otěže se drží nízko nebo v klíně tak, aby loket tvořil s otěžemi přímku.


    Nasedání
    Při jízdě v dámském sedle se většinou nasedá s pomocí. Nejjednodušší způsob je nasednout obkročmo a potom pravou nohu přešvihnout na druhou stranu. Zkušení jezdci však dokáží nasednout rovnou do sedla.

Věk koně

11. února 2009 v 18:00 | Babu |  koně a poníci
Průměrný věk je nejvýše 20 let. Nejvyšší výkonnosti dosahuje kůň mezi 7 - 12 rokem.

Trojí dospělost
v 9 - 12 měsících - pohlavní dospělost
v 3 - 4 letech - chovná dospělost
v 5 - 7 letech - tělesná dospělost

Životní cyklus koně
prvních 12 měsíců - malé nohy, pevná potrava v 6 týdnech, ve 2 měsících ztráta husté srsti, odstav ve 4 a půl až 6 měsíců, pohlavní dospělost (v 9 - 12 měsících)
střední věk - v 5 - 10 letech tělo plně vyvinuto, kůň na vrcholu svých sil
pokročilý věk - zuby se obrušují, žvýkání potravy je obtížnější
odhadnutí stáří koně podle stupně tělesného vývinu a celkového vzhledu
hříbata
- vysokonohá, jsou vyšší než delší, mají klínovitou hlavu s vyklenutým čelem, čelisti průměrně krátké, pysky tuhé, k dásním těsně přivřené
- mají nedostatečně vyvinutý kohoutek a na krku krátkou hřívu, v níž je dosud mnoho vlnitých podsadových chlupů
starší koně
- hranaté tvary
- srst začíná bělet nejprve na hlavě, první bílé chlupy se objevují na očních obloucích a teprve potom narůstají jinde po těle -koně prokvétají
- grošovaní bělouši ztrácejí grošování a stávají se čistě bílými
- hlava ukazuje nejvýrazněji obraz stárnutí: kostní hrany a výčněly se ostřeji rýsují navenek
- hřbet koně se pronáší, plece se posunují víc dopředu a kolem řiti se úbytkem tukového vaziva tvoří hluboké jámy u hodně starých koní

Pastva

10. února 2009 v 19:00 | Babu |  koně a poníci
Pozor na jedovaté rostliny
-Tis červený
-Orlíček obecný
-Pryskyřník prudký
-Starček barborkolistý
-Fazol ohnivý
-Rulík zlomocný
Vhodné rostliny
-Kulturní trávy s příměsí motýlokvětých rostlin (vičenec, štírovník)
Nejvhodnější jsou
- Jílek anglický
- Kostřava luční a červená
- Lipnice luční a úrodná
- Psineček bílý
- Psárka luční
- Srha laločnatá
- Ovsík žlutavý

Jak by měla vypadat pravidelná péče o pastvu
1. Rozdělení pastviny
Pastevní oblast si rozdělíme do dvou až čtyř sekcí v závislosti na velikosti a počtu pasených koní. Koně nechejte v první sekci tak dlouho dokud nedojdete k závěru, že potřebují přehnat kvůli nedostatku trávy. Nezapomínejte, že by koně měli mít přístup k bohatému travnímu porostu v nadměrném množství. Protože vypásání podporuje růst rostlin, je důležité zajisti, aby zvířata zůstávala na místě tak dlouho, dokud nespasou porost nakrátko. Podle výzkumů prováděných v New Forestu skot a vysoká zvěř tráví až 98 procent času spásáním defekačních zón vytvořených poníky, čímž snižují pastevní zátěž zbylého travního porostu a navracejí pastvině její úživnost.

POZOR: Klisny v posledních dvou měsících březosti, klisny s hříbaty po dosažení jednoho týdne stáří a mladí koně s neukončeným růstem potřebují "rotovat" kvůli získání kvalitní pastvy rychleji. Sportovní a dostihové koně je naopak dobré krmit koncentrovanými krmivy a trávou. Tato zvířata nepotřebují přístup k příliš velkému množství měkké, rychle rostoucí trávy, budou ji zbytečně ničit. Nezbytností je však pro ně tráva s vysokým podílem vlákniny, která kompenzuje nedostatek vlákniny v jejich krmné dávce. Poníky a zástupce některých dalších plemen můžeme držet na chudších pastevních porostech, nebo jejich pobyt na pastvině časově omezovat, aby se u nich předešlo zdravotních problémům způsobeným přežráním.

2. Čištění
Pastvinu bychom přibližně 2. týdně měli zbavovat pevných výkalů - koňských koblížků. Nedojde tak k invazi hlístů (červů).
3. Ideální využití pastviny
Koně můžeme pást s hovězím dobytkem a později, když trávy ubude, s ovcemi. Takové ošetřování pastviny pak vyžaduje jenom velmi málo lidské práce a je zajímavé i po finanční stránce.

4. Posečení
Po přehnání zvířat se vypasená první sekce poseče na výšku okolo deseti centimetrů. Tím odstraníme vrcholové části rostli nesoucí semena a zamezíme tak vysemenění plevelných rostlin jako jsou bodláky, šťovík a řada dalších širokolistých rostlin. Současně se vyhneme používání drahých a ekologicky nežádoucích herbicidů.
Pokud však v pravidelných intervalech odstraňujeme kvetoucí vrcholy rostlin, po dvou až třech letech záplavy kopřiv, šťovíku, bodláků a dalších nežádoucích rostlinných druhý vymizí z pastviny i bez aplikace herbicidů, umělého dohnojování dusíkem nebo vápnění kyselých půd. Tuto zkušenost mimo jiné potvrdili i specialisté z výzkumného ústavu ve střední Francii.

5. Vláčení
Vypasenou sekci také vyvláčíme (k tahu brán můžeme použít koně). Díky tomu se rozmetají hromádky výkalů, takže se nám nerozšíří defekační zóny. Čím častěji pastvinu vláčíme, ať už během pastvy, nebo těsně po jejím ukončení, tím lépe. Vláčení samozřejmě také provzdušňuje půdu a podporuje růst strávy.

6. Válcování
Válcování můžeme použít na jaře po vláčení, když je porost ještě nízký (max. do 10 cm výšky). Slouží k upevnění měkkých míst, ke srovnání povrchu a zlepšení vlhkostních podmínek půdy. Pomáhá obnovovat drn. Válcujeme hlavně jílovité půdy.

7. Dosévání, založení nového porostu
Jestliže pastevní porost vykazuje přibližně 20 % holých míst, můžeme ho dosévat, a to buď na přelomu března a dubna nebo července a srpna dávkou 20 kg osiva/ha. Oproti tomu je-li bez porostu více jak půlka ploch přistoupíme k novému osetí dávkou 20-40 kg opět ve stejných termínech.

8. Hnojení
Po ukončení pastvy bychom v dané sekci měli rovněž rozhodit hnůj. Rovnoměrná vrstva hnoje dodá trávě živiny pro rychlejší růst a sníží zátěž vypásané oblasti, protože si koně přestanou "vybírat" místa pro pastvu. Pokud jsou "kupky" příliš velké, můžeme pohnojenou plochu ještě přejet bránami.
Hnoji dáváme přednost před umělými hnojivy, která potlačují jetel v porostu. Je smutnou skutečností, že jakmile jednou začneme hnojit uměle, budeme rok od roku potřebovat vyšší dávky hnojiv k udržení úživnosti pastviny, neboť rostlin schopných dotovat půdu dusíkem (tzv. leguminóz) začne výrazně ubývat. Jedinou nevýhodou aplikace hnoje je delší doba (průměrně dva až tři roky) vedoucí k obnovení původních úživnosti pastvi. Pokud však správně hospodaříme, v příštích letech se už můžeme těšit pouze na zlepšování situace. Další výhoda použití hnoje spočívá v tom, že se v systému neztrácejí živiny a dusík, vázaný na přítomnost jetele, podporuje růst dalších druhů rostlin. Tvořící se humusová vrstva navíc přitahuje množství žížal, bezobratlých živočichů, hub a bakterií, které rozkládají organický materiál a uvolňují z něj další živiny pro růst rostlin.

Po senoseči necháme pastvinu opět obrůst a tím ji připravíme k opětovnému vyhnání koní na pastvu. Velkou výhodou tohoto systému je jeho nízká finanční náročnost a možnost získání sena na zimu. A v neposlední řadě je to obnovení nebo upevnění pouta mezi majitelem koně a matkou Zemí. Odtud už je jen krůček ke změně přístupu ke krajině jako celku a její revitalizaci formou vysazování stromů nebo živých plotů.

Ahoj...mam práci

10. února 2009 v 17:12 | Babu |  infa a podobné
Ahoj,
mam hodně práce,takže nwm, jestli přidam nějaký články...msm se učit, potom jsem slíbila jedný hollce rozvrk, dez na třídní blog, prostě je toho hodně....
Tak ppp...mozna se jeste uvidime

Úprava ocasu...

10. února 2009 v 14:00 | Babu |  koně a poníci

Poníkovi chovanému ve stáji můžeš čas od času odstranit z ocasu dlouhé žíně. Ocas pak vypadá hladce a upraveně. Po vytrhání žíní je třeba ocas obandážovat, aby žíně zůstaly na místě a ocas neměnil svůj tvar. Pokud máš koníka ustájeného venku, ocas mu neprotrhávej. Kůň je vystaven větru a hustý ocas ho chrání před mrazy. Když s ním potřebuješ na přehlídku, můžeš mu ocas splést do copánku, rozděl ocas na tři díly odshora dolů je splétej do copánku. Nakonec ho svaž provázkem, leukoplastem nebo gumičkou. Pokud má koník dlouhý ocas a špiní se mu od bahna, zastřihni ho. Požádej někoho by ocas přidržel do pozice, ve které je při jízdě. Pak vezmi ostré nůžky a rovně ocas zastřihni v délce kolem 10cm pod hleznem. Pamatuj si že arabským koním a horským poníkům se ocas nestříhá a žíně nevytrhávají. Také se jim nezaplétá ocas ani hříva, a ani dokonce nezastřihávej ani přerostlé chlupy na nohou...


Splétání hřívy

10. února 2009 v 10:00 | Babu |  Závody a soutěže

Pokud se s koněm nebo s poníkem chystáme na závody či výstavu je dobré (ne-li nutné) upravit jeho zevnějšek, jak nejlépe dovedeme. Dnes to bude o splétání hřívy. Tento úkon nám sice zabere nějaký ten čas, obzvlášť když máme netrpělivého koně nebo citlivého, ale výsledek bude stát za to! Zaplétáním hřívy v neposlední řadě zvýrazníme linii krku - kůň bude působit elegantněji.

CO BUDEME POTŘEBOVAT:
Potřebujeme samozřejmě koníka, kterému budeme hřívu splétat. Ne všem koním spletená hříva sluší, například jsou plemena u kterých v žádném případě hřívu nezaplétáme (hafling, frísky kůň...)! Pokud koník nemá protrhanou hřívu musíme ji protrhat, aby nebyla příliš dlouhá a hustá. To znamená, že musíme odstranit dlouhé žíně vespod. K tomu používáme hřeben na hřívu, kterým žíně opatrně rychlým škubnutím vytrhneme. Jen dejte pozor, aby to koníka nebolelo! K samotnému zaplétání hřívy dále budeme potřebovat hřeben, gumičky, (na černou černé, na bílou bílé), bílou leukoplast nebo jinou libovolně barevnou lepící pásku, kterou budeme moci copánky ve finále omotat, a nůžky na její stříhání.

1. krok: Koníka si na ohlávce uvážeme na vhodném místě - buď ve stáji, nebo venku. Kdo je malý, nebo má velkého koně, vezme si vědro (nebo něco jiného na co lze stoupnout-fantazii se meze nekladou), aby na hřívu lépe dosáhl.
2. krok: Pokud koni hříva padá po obou stranách krku, načešeme ji na jednu stranu a pečlivě jemně pročešeme hřebínkem.
3. krok: Hřívu navlhčíme a přitlačíme nejvíc dolů, aby byla plochá a přiléhala ke krku.
4. krok: Každý pramínek zachytíme zvlášť do gumičky.
5. krok: Dbáme na to aby vzdálenost mezi pramínky byla stejná (asi tak na šířku hřebene, zaleží na hustotě hřívy.
6. krok: Začínáme splétat od kštice. Pokud chceme aby copánky byly vztyčené, dáváme pozor už při pletení a snažíme se splétat co nejvíce nahoru (k tomu nám poslouží ono vědro, na kterém budeme stát, abychom byli nad koňským krkem a mohli copánky táhnout vzhůru). Copánky mohou být, ale i spadlé na stranu, záleží na našem vkusu.
7. krok: Navlhčíme a uhladíme jeden pramen, rozdělíme jej na tři části a začneme plést copánek. Žíně dobře utahujeme Konec zavážeme - nejlépe gumičkou nebo provázkem.
8. krok: Když máme spletené všechny copánky začneme je do kštice upravovat do bobečků.
9. krok: Nejprve copánek přehneme a volné štětičky, které nám zbyly dole pod gumičkou, omotáme kolem copánku.
10. krok: Copánek obtočíme a dobře upevníme gumičkou či provázkem. Snažíme se, aby konec copánku schovaný a nikde nevyčníval.
11. krok: Už máme skoro hotovo. Nyní nastříháme cca 7-10cm dlouhé proužky z leukoplasti a co neblíže a ke kořínkům hřívy, každý bobeček omotáme a řádně upevníme.
12. krok: Můžeme také využít kontrastu a na černou hřívu použít bílou leukoplast, ale i černá hříva s černou leukoplastí vypadá dobře!
Dobrá rada na závěr: Pokud musíme splétat hřívu večer před závodem, navlhčeme na každý copánek kousek punčochy a připevníme gumičkou. Copánky tak zůstanou čisté a nebudou se rozplétat.

Moje zkušenosti se zaplétáním hřívy: No, takže moje zaplétání není nijak valné. Jednou, jsem se Johníkovi pokoušela zapléct hřívu, ale jemu se to vůůůůůbec nelíbilo. :oD Tak jsem jí nechala nakonec rozpuštěnou....=D No, na přehlídce jsme vyhráli 3. místo, ale stuhu mi můj milovaný bratříček rozstřihal! (myslela jsem, že ho zabiju)

Tak to je vše...písněte nějakej komentíček...

Mytí koně

9. února 2009 v 19:29 | Babu |  koně a poníci
Mytí koní


I koníka musíme jednou za čas pořádně umýt. Pokud nevíš jak na to, čti! :)

CO BUDEME POTŘEBOVAT:
kbelík teplé vody
koňský šampon
2 houby
hadici
staré ručníky


1. krok: Přivaž koníka a dej mu seno, aby se zabavil.

2. krok: Do kbelíku s teplou vodou přidej koňský šampon.

3. krok: Namoč houbu do kbelíku se šamponem a omyj poníka z jedné strany od horní části krku po směru srsti. Dej pozor ať se šampon nedostane do očí!

4. krok: Pokud je poník klidný , důkladně smyj hadicí všechen šampon. Proud vody nesmí být silný, aby koni nezpůsobil bolest, odřeniny.... Místo hadice také můžeš použít druhou houbu, kterou postupně všechen šampon odstraníš. Vodu v kbelíku by sis měla několikrát vyměnit.

5. krok: Hranou dlaně přejeď poníkovi po srsti a odstraň přebytečnou vodu. Můžeš také použít stěrku na vodu.

6. krok: Stejným postupem našamponuj a umyj poníka i z druhé strany. Dej přitom pozor, by šampon nevystříkl na umytou a opláchnutou stranu.

7. krok: Čelenkou stáhni kštici a polož ji dozadu k hřívě. Umyj kštici, a hřívu houbou a smyj šampon stejně důkladně, ale tady dej velký pozor, aby se nedostal koni do očí! Když umytou hřívu promneš v prstech vrže podobně jako tvé vlhké, umyté vlasy

8. krok: Vyměň vodu v kbelíku, přidej šampon a umyj koníkovi ocas. Konec ponoř do kbelíku, až tak kde to půjde. Kořen ocasu umyj houbou a smyj šampon stejně jako u těla. Pak ho vyždímej.

9. krok: Většina koní nemá ráda mytí hlavy. Když to je nutné musíme to udělat (např. když je bílý a je velmi špinavý) použij pouze houbu bez šamponu a nečistoty odstraň ručníkem.

10. krok: Důkladně vytři srst ručníkem ve směru srsti. K osušení ocasu a hřívy použij ručník.

11. krok: Velmi opatrně rozčeš ohon a hřívu. Ale neškubej koně. Pokud objevíš uzlíky, rozpleť je prsty.

12. krok: Pokud je slunečno, může uschnout na slunci, a pokud se bude chtít válet drž ho pevně a dej pres něho lehkou letní přikrývku. Pokud slunečno není, vytři ho do sucha ručníkem.


Pokud není poník špinavý, stačí pouze umýt hřívu, ocas a bíle ponožky... Pokud je v létě zpocený otři ho pouze houbou nebo opláchni a schlaď hadicí, ale ne moc studenou vodou, ale vlažnou. Pak použij ručník a nebo se s ním projdi.

Shetlandský pony

9. února 2009 v 19:16 | Babu |  koně a poníci
Původ: Skotsko
Typ: pony
KVH: 105 cm
Barvy: jakákoliv



Historie
Shetlandský pony vznikl na Shetlanských ostrovech a jeho původ není znám. Jeho předci byli pravděpodobně původní divocí poníci. Je možné, že později byli ovlivněni i keltskými poníky. Patří k nejsilnějším poníkům a proto se hojně využíval v zemědělství, v dolech i jako soumar. Shetlandský pony se stal velmi populární v USA, kde vyšlechtili jeho mohutnější formu zvanou americký shetland.


Povaha
Shetlandký pony bývá někdy tvrdohlavý, v zásadě je však přátelský, ochotný a pracovitý. Je také velmi silný, vytrvalý a odolný. Pro svou výšku i povahu je vhodným poníkem pro děti.

Konstituce
Hlava je líbivá a široká, krk je kratší, svalnatý a klenutý. Hrudník je hluboký, hřbet kratší a pevný, Záď kulatá a svalnatá. Končetiny jsou kratší, pevné s dobrými klouby a kvalitními kopyty. Žíně jsou velmi husté.
Srst může mít jakoukoliv barvu, v kohoutku nepřesahují výšku 105 cm.

Využití
Shetlandský poník byl původně velmi všestranné zvíře. Využívalo se v zemědělství, k tahu i jako nákladní poník. Dnes je oblíbený sportovní poník pro děti.



Hory učení....taky je to u vás stejné?

9. února 2009 v 18:53 | Babu |  Babu
Ahoj,
tak jsem se dostala na komp.....učila jsem se Nej, zejtra píšeme test...:( No, prostě teď nějak nestíham, to je vše. Ještě sem snad hodim nějakej článeček, uvidim...
ppp...Babu

Jezdectví

8. února 2009 v 15:00 | Babu |  Časopisy
Časopis je určen jezdcům, chovatelům a milovníkům koní jakož i příznivcům jezdeckého sportu. Informuje o všech prestižních akcích a dostizích, představuje nové objevy z okruhů závodníků, pořadatelů a chovatelů, ale i ze světa koní. Já sama si ho kupuju jen občas, ale je to dobrej časák.


Pravidelné rubrikyCena
  • mozaika
  • skoky
  • výcvik
  • voltiž
  • zdraví koní
  • chov
  • dostihy
  • reining
  • ze zahraničí
  • western

55.00


Svět koní

8. února 2009 v 12:00 | Babu |  Časopisy
Další super koňský časopis. Pravidelně si ho kupuju. Krásné fotky, články, všechno super. Doporučuju pro všechny...


//<![CDATA[ //]]>

V prodeji od 29.1.2009

Reportáž:

SICAB 2008...6

Povolání u koní:

Hipolog...10

Chov:

Výběr hřebců do plemenitby českého teplokrevníka...14
Výběr hřebců do plemenitby slovenského teplokrevníka...16

Western:

Working Cow Horse...16

Výcvik koní:

Pracovní klus...18
Dámské sedlo:

Sezona 2008...20

Western:

Futurity 2008...22
Cuttingové legendy...24

Film:

Spirit, divoký hřebec...25

Vozatajství:

Vozatajství v současnosti...26

Reportáž:

Výběr haflingů v Meranu...28

Z historie:

Za lipicány po Evropě...34

Reportáž:

Rakouský spolkový hřebčín Piber...36

Osobnosti:

František Ventura...38

Psi od koní:

Barzoj...40

Plemena koní:

Plemena koní...41

Poradna:

Poradna...43

ZZVJ:

Zkoušky základního výcviku (2)...44

Výstroj koní:

Otěže...46

Plemena koní:

Welsh pony (3)...48

Koně v umění:

Jezdecké sochy...51

Fríští koně:

Sezona 2008...52

Westova nástěnka:

Westova nástěnka...54

Sběratelké kartičky:

Sběratelké kartičky...61


Další číslo 3/2009 vyjde 26.2.2009

Blog blbne...

8. února 2009 v 10:02 | Babu |  infa a podobné
Hele, teď jsem přidala článek koně a hříbata, ale ukázalo se mi to jako na 6.2. tak jsem z toho nějaká zmatená... Nestává se vám to taky? No prostě ten článek je dole ju...
Plsky, hlásněte a písněte nějakou radu, nwm co s tim, už se mi to stalo 3x

Nemocná+učení....

7. února 2009 v 18:48 | Babu |  Babu
Tak, dneska je mi ještě hůř než včera, navíc mám hory učení (všichni nám teď cpou nějaký písemky, vždyť teprve začalo pololetí) Taky je to u vás tak? No já jenom, že asi nepřidám články...
Tak ppp a písněte plsky nějakej komentíček

Časopisy o koních

7. února 2009 v 8:00 | Babu |  Časopisy
Ahoj, tak jsem si řekla, že by to tu chtělo něco nového a proto jsem se rozhodla, že vám sem budu dávat přehled o koňských časopisech. Budou tady nejnovější čísla, popis obsahu apod. Budou tu časopisy Koně a hříbata, Svět koní, Jezdectví, Já mám koně a možná ještě nějaké. Těšte se....

Původ koní

6. února 2009 v 18:00 | Babu |  koně a poníci

Jak to všechno začalo...

Chceme-li objevit nejdávnějšího předka vznosného, rychlého a nesporně inteligentního zviřete - koně, musíme se vydat daleko do minulosti, do spodního eocénu. Eocén je druhé období starších třetihor, období, kdy po poměrně nesmělém "rozjezdu" během nejstarší epochy třetihor, paleocénu, dochází k prudkému rozvoji a rozrůznění savců. Koncem druhohor zmizela z povrchu světa drtivá většina fauny plazů, kteří do té doby ovládali naši planetu. Nesčetní druhohorní savci, dosahující velikosti rejska, nejvýše kočky, měli najednou pro sebe spoustu místa a zdrojů potravy. A tak začal před 65 milióny let rychlý rozvoj moderních savců. Pradědové savců se živili podobně jako dnešní hmyzožravci - hltavě konzumovali vše, na co jejich síly stačily: hmyz, vajíčka, zdechliny i obratlovce menší než oni sami. A najednou se před nimi otevřely netušené možnosti. Rozběhli se po světe, vybírali si nejpříhodnější prostředí i potravu a podle toho se překotně vyvíjeli v různé typy. Vytvořil se celý vějíř nových živočišných forem - paleontologové tomu říkají radiace. V paleocénu se mizi jinými, velmi zvláštními, mnohdy dokonce obludnými savci (většina již dávno vymřela) objevili i podivní tvorové s kopýtky na prstech. Jinak však vypadali spíš jako šelmy, někteří měli dokonce dlouhé "vlčí lebky" a vzdor původní všežravosti se živili převážně masem. Přesto je považujeme za předky kopytníků. Odborníci je nazývají Condylarthra, popularizátoři prakopytníci. Tato skupina má ve vývoji savců úlohu jakéhosi držadla vějíře. Ač sama poměrně brzy vymřela a dnes najdeme na celém světě jen jediný rod jí blízce příbuzný (je to jihaofrický hrabáč, Orycteropus), vyšla z ní velká skupina malých i větších čeledí a jiných systematických jednotek. Už v eocénu se potomci "prakopytníků" zformovali do dvou velkých řádů - lichokopytníků (Perissodactyla) a sudokopytníků (Artiodactyla). Lichokopytníci se rozpadli na dvě linie - Ceratomorpha a Hippomorpha. Už z těchto jmen je jasné, oč jede - z toho prvního trčí nosorožčí roh, kdežto v tom druhém se ozývá jméno koně. Po pravdě řečeno první představitelé těchto linií vypadali jako dvojčata. Kdyby před nás někdo postavil živého Hyrachyus eximius z amerického eocénu, velkého jen jako ovce, sotva bychom hádali, že před námi stojí praděd nosorožců. Jeho štíhlé nohy se čtyřmi prsty na předním a třemi na zadním páru byly schopny rychlého běhu, úplný chrup se téměř nelišil od prakoníků a také způsob života obou skupin byl téměř shodný. Pak však se vývoj ubíral rozdílnými směry. Nosorožci se změnili v těžké váhy a uchovali si větší počet prstů. S nimi do jedné skupiny řadíme i tapíry, kteří se kupodivu během dlouhého vývoje moc nezměnili.

Kůň úsvitu dějin - Eohippus

Uznávaný předek rodu Hippomorpha, rozšířený v pralesích Evropy, Severní Ameriky a pravděpodobně i Asie, byl ještě menší než "pranosorožec" Hytachyus. Velikostí i křehkou stavbou těla nejspíš připomínal dnešního bedlingtonteriéra (včetně toho výrazně klenutého hřbetu), jen hlava už vzdáleně připomínala koňskou a na prstech - počtem se zcela shodovaly s prsty "pranosorožců" - byla drobná kopýtka. Tohle podivné zviřátko dostalo hned dvě jména. V Evropě proslulý paleontolog Owen v roce 1840 objevil pozůstatky tohoto prakoně a pojmenoval ho Hyracotherium. V Americe dostal jméno Eohippus (v překladu Kůň z úsvitu dějin, jitřní kůň), když se v roce 1867 v eocenní horninách našla úplná kostra příslušníka roku Eohippus. Pocházela z Wyomingu a podle ní a dalších nálezů se nakonec podařilo odhalit celý vývoj koní. Už ve dvacátých létech 20. století proslulý americký paleontolog Matthew zjistil, že jde o týž rod. Žádný ze světadílů se však nechtěl svého "původního prakoníka" vzdát, a tak byla Matthewova myšlena zamítnuta jako nepodložená. Teprve po druhé světové válce přišla ke cti teorie o pohybu kontinentů a ukázalo se, že Evropa se Severní Amerikou dlouho tvořila jeden kontinent, zatímco Asii oddělovalo tzv. Turgajské moře (v místě Uralu). Zárodek Atlantiku sice vznikl už v druhohorách, ale v době, kdy se vytvářely "základy koňstva", spojoval Evropu s Amerikou pevninský most, jehož troskami jsou Grónsko, Island, Faerské ostrovy a Hebridy. I tato dnes nevlídná oblast měla teplé, tropické klima a porůstaly ji hustě vlhké pralesy. Nebyla tu tedy žádná nepřekročitelná přahrada oddělující americké populace od evropských. Drobné rozdíly je možné připsat na vrub druhové rozmanistosti a proto platným názvem je hyracotherium, eohippus je synonymum.
Nejzachovalejší kostra tohoto zvířete byla nalezenla v r. 1931 v pánvi řeky Bighorn ve Wyomingu v USA. Paleontologové z Kalifornského technologického institutu ji velmi pečlivě sestavili. Vznikla pak podle ní dokonalá rekonstrukce, představující nám nejstaršího z koní jako živého.
Eohippus měl na přední noze čtyři prsty a na zadní tři, všechny byly chráněny silnou vrstvou rohoviny, kopýtkem. Za prsty měli tito koníci ještě nášlapný polštářek, jaký dnes chrání střed psí tlapky. Podle mínění některých odborníků je zbytkem tohoto polštářku "ostruha", malý rohovitý útvar na zadní straně spěnkového kloubu: je to tedy mozol metakarpální, nebo metatarsální. Široký nášlapný polštářek a roztažené prsty rozkládaly váhu zvířete na větší plochu a umožňovaly mu snadno se pohybovat po měkké půdě tropického pralesa a po bažinatých březích vodních nádrží, kde tito předkové koně žili. Oči Eohippa ležely skoro ve středu hlavu. To do značné míry omezovalo prostorové vidění, charakteristickou součást obranného systému zvířat žijících v otevřeném prostředí. V hustém porostu je účinnější detailní vidění než rozhled. Eohippus měl 44 zubů a na rozdíl od chrupu dnešního koně měli prakoníci nízké stoličky (asi jako prasata a opice), ideálně přizpůsobené ke žvýkání jemnách, šťavnatých listů nízkých keřů. Odborníci se domnívají, že srst prakoníků měla pdobný vzhled jako srst jelenovitých. Patrně měla světlé skvrny nebo pruhy na tmavém podkladě, obvyklé ochranné zbarvení mnoha druhů obývajících pralesní prostředí. Tyto vlastnosti podpořily přesvědčení vědců o tom, že eohippus byl svázán s pralesním prostředím. Ostatně jeho zbytky se našly společně s pozůstatky pralesních opic. Jedinec rekonstruovaný v Kalifornském technologickém institutu je v kohoutku vysoký pouze 35 cm a živý patrně vážil asi 5,5 kg. Ovšem tyto rozměry zdaleko nemusely být u všech členů svého druhu shodné: pravděpodobně byly značně proměnlivé jak tvary tak velikosti, a to jak individuálně tak u populací z různých míst. Nejměnší z nich mohli měřit jen 25 cm, ti největší měli výšku skoro dvojnásobnou. V Evropě existovaly jen větší varianty.

Orohippus a Epihippus

Eocén trval zhruba 19 miliónů let, začal před 53 milóny let a skončil před 34 milióny let. Za tu úctyhodně dlohou dobu se předkové koní mnoho nezměnili. Vznikly nové rody Orohippus a Epihippus. Nebyli o moc větší - Orohippus osbornianus měřil v kohoutku jen 38 cm, vypadali dosti podobně a pokrok se u nich projevoval jen nepatrnými znaky - přeměnou trojbokých třenových zubů ve čtyřboké stoličky, vymizením posledních zbytků prvního a pátého prstu na zadních nohách (Eohippus měl ještě jejich zbytky v podobě malých kůstek) a u rodu Epihippus se zkrátil čtvrtý prst na přední noze, takže se už nedotýkal země. Měl také dokonalejší pohybové schopnosti a lépe přijímal potravu. Dost malý efekt za patnáct miliónů let... Jenomže vývoj je jako těžce naložený vlak. Dlouho trvá, že se pohne z místa, rozjiždí se pomaloučku, ale pak nabere rychlost.

Mesohippus

Další zřejmý vývojový stupeň představoval ve spodním a středním oligocénu Mesohippus, který byl v kohoutku 45 (max. 60) cm vysoký. Měl ještě klenutý hřbet, ale nohy již byly poměrně delší a počet prstů na předních nohou se snížil na tři, našlapoval však na tři prsty i zadními končetinami. Objevily se také náznaky vývoje třenových zubů a řezáků schopných silnějšího stisku a odkusování, takže tento koník již mohl vybírat z rostlin různé kvality. Stoličky něměly dosud cement. Rozdíly ve stavbě těla vyplývaly z přizpůsobování se měnícímu se prostředí. Mesohippus totiž opustil podmínky husté džungle, která se postupně měnila v křovinaté oblasti, podobné dnešnímu buši. Tady vyhledával nízký podrost a keře, na nichž se pásl. Ke ztrátě čtvrtého prstu přední nohy došlo zřejmě proto, že stále větší část váhy zvířete se přenášela na sílící prostřední prst - výmluvné svědectví o změně vlastností půdy, na kterou zvíře došlapovalo. Mesohippus byl však již zvířetem rychlejším. Následkem ústupu vlkhého pralesního prostředí se dosud měkká půda podstatně zpevnila a vyžádala si tak změnu stavby chodidla. Prodloužení končetin bylo zase podmíněno volnějším pohybem na delších trasách, vyžadujících větší rychlost. K prodloužení hlavu a posunu očí výše do stran došlo nutností sledovat větší část obzoru. Všechny tyto změny prozrazují počínající převrat ve způsobu ochrany, posun od skrytého způsobu života k aktivnějšímu stylu, založenému na sledování napřátel a na včasném útěku. Ačkoli pochopitelně nemůžeme sledovat i změny tělního krytu, můžeme předpokládat, že i srst a zbarvení se změnily od pruhů a skvrn k nevýraznějšímu zbarvení stepních zvířat. Pozůstatky známe ze Severní Ameriky, ale někteří paleontologové se domnívají, že jeho předkové příšli po pevninském mostě ze Sibiře.

Miohippus

Od konce oligocénu až po svrchní miocén, po dobu asi 15 miliónů let, postupně probíhaly změny podnebí, utváření krajiny i rostlinstva. Pralesy ustoupily lesům mírného pásma a nakonec bezlesým pláním, a na tvrdé půdě vyrůstaly jen tuhé, ale nevýživné traviny. Tlaky prostředí působily zejména na příslušníky vývojové řady koní a ovlivnily je takovým způsobem, že vzrostla jejich schopnost využívat nové potravinové zdroje. Zvětšily se tím jejich rozměry i energie, umožňující snažší únik před přirozenými nepřáteli. Během asi 5 miliónů let došlo ke změnám, spojeným s nevyhnutelnými přesahy - Mesohippus se změnil v Miohippa. Vyklenutý hřbet, typický pro nejstarší formy vymizel, trup získal tvar, který spolu s dlouhýma nohama předurčoval zvíře k rychlému běhu. Miohippus měřil asi 60 cm i více, na předních nohách měl tři prsty, krajní dva ještě zřetelné. Řezáky už jsou patrné.

Parahippus

Stepní vegetace roste v nepříznivých podmíkách, je tvrdá, často vyztužená křemičitými sloučeninami. Proto i stoličky koní zmohutněly a na korunkách se objevil cement. První, kdo si tuto vymoženost opatřil, byl Parahippus, koník žijící v několika druzích a hlavně již v početných stádech v oblastech, kde se i dnes rozkládají travnaté prérie. Vývoj nohou jde kupředu, postranní prsty zakrňují, prostřední prst mohutní a jeho kopyto mění tvar. Zkarňuje lýtková i loketní kost, stavba nohy se zjednodušuje a zdokonaluje. Výkonnost a rychlost běhu stoupá.

Anchitherium

V miocénu nastal v Americe rychlý rozvoj koní. Od samého počátku období se odštěpovaly nové a nové skupiny, například liniie rodu Anchitherium, která se přestehovala do Evropy, kde všichni příbuzní koní zatím vymřeli. Ale ani tento potomek amerického rodu Miohippus neudělal v Evropě štěstí - do konce miocénu bez potomků vymřel i on.

Merychippus

Ve středním a svrchním miocénu, v době před 25 až 20 milóny let, se v Americe objevil Merychippus, ještě ne přímý předchůdce rodu Equus, ale vykazující přesto mnohé pokročilé znaky. Merychippus měřil v kohoutku 90 nebo i více centimetrů. Toto zvíře mělo ještě tři prsty, ale celou hmotnost nesl již jen střední prst, dva postranní, opatřené též kopýtky, byly již zakrnělé a země se nedotýkaly. Delší krk umožňoval zvířeti pastvu na nízkém rostlinstvu a zvedání hlavy dostatečně vysoko pro dobrý rozhled. Tvar hlavy a umístění očí dokazují vzrůstající možnost sledování větší části obzoru. Silnější stoličky s vysokými korunkami už chránila vrstva skloviny a mezi lištami na žvýkací ploše byla silná ložiska cementu, usnadňující drcení tuhých vrstev, což zlepšovalo trávení. A navíc, ochranné možnosti zvířete zvyšovaly dokonale vyvinuté bystré smysly, dodnes typický znak velmi vnímavých koní.

Megahippus, Hipparioninae Stylohipparion, Hipparion, Neohipparion

Až potud je přehled koňského rodu přijatelný, a dokonce i neodborník se v něm může orientovat. Ale dál už je to záležitost pro specialisty. Koncem miocénu se objevila spousta druhů koní, kteří ovládali obrovské prostory a dovršení všeho se začali stěhovat na jiné kontinenty. Doposud byl vývoj koní až na nejprvnější začátky a některé vedlejší, záhy vymřelé linie, záležitostí Severní Ameriky. nyní se do Starého světa přesouvají například Megahippus, který měl nejdávnější předky společné s již vymřelým rodem Anchitherium, ale také některé druhy rodu Merychippus. Pravou invazi podnikli do Starého světa začátkem pliocénu příslušníci podčeledi Hipparioninae, tříprstí prakoníci dosahující už velikosti zebry. Tito zdokonalení koně se značně zredukovanými postranními prsty a velmi složitými stoličkami se vystěhovali z Ameriky do Asie a odtud do Evropy a skončili v Africe, kde se rod Stylohipparion udržel téměř do konce pleistocénu, kdy u nás začínala poslední doba ledová. V Americe zůstala část rodu Hipparion a jako rod Neohipparion se udržela téměř do konce třetihor. Ale ať ve Starém, či v Novém světě, i rod Hipparion vymřel a do nynějších dob se nezachoval ani jediný. O jejich úloze ve vývoji našeho koně se dlouze diskutuje. Někteří autoři je považovali za předky rodu Equus, dnes však se uvažuje spíše o jejich vztazích k zebrám a oslům. Koně ovšem využili novou možnost, kterou jim nabídlo spojení Jižní Ameriky, dosud přísně oddělené, se Severní - rod Hipparion se přestěhoval na jih od Panamy, rozrostl se a rozmožil, ale v polovině starších čtvrtohor vymřel bez potomků.

Pliohippus

Na rozhraní spodního a středního pliocénu se v Severní Americe objevil nový rod koní. Jmenuje se Pliohippus a je blízký dnešnímu koni. Podobal se mu celou stavbou těla. V kohoutku byl vysoký jako pony - 122 cm. Na silných, dosti dlouhých nohách měl už jen jediný prst s dokonalým kopytem. Postranní prsty byly skryty pod kůží. Tento revoluční zvrat, který dokončil dlouhou cestu vývoje, plně zhodnotil zase jen velký znalec severoamerických koní Matthew. Ostatní paleontologové sázeli na rod Hipparion, ten se však až do konce své existence svých třech prstů nezbavil a také jeho chrup se vyvíjel trochu jinou cestou. Byl vlastně dokonalejší než zuby dnešních koní, a protože vývoj se nedá nikdy zvrátit, Hipparion se již za předka koně rodu Equus nepovažuje. Moderní výzkumy tedy opět daly za pravdu Matthewovi. Právě od rodu Pliohippus se začíná rozvíjet další bohatý vějíř forem koní, který v pleistocénu, tedy ve starších čtvrtohorách, vyvrcholil obrovským rozvojem rodu Equus. Ten obsadil celou severní Ameriku téměř až k hranici zalednění, pronikl i do Ameriky Jižní, kde poměrně dlouho přežíval i v holocénu, tedy v naší geologické současnosti, v početných populacích široké škály druhů osídlil valnou část Evropy a Asie a pochopitelně i Afriku, neboť i zebry a osly řadíme do tohoto druhu.

Proč vymřeli koně v Americe?

Toto stěhování koní (ale i jiných druhů) trvalo až do koce pleistocénu, který je kladen přibližne do roku 9000 př. n. l. Zhruba před 12 až 11 000 lety začaly pevninské mosty mizet pod vodou, která se uvolňovala táním ledovcových štítů. Nejvýznamnější bylo zmizení pevniny Beringie, která tvořila široký most mezi Aljaškou a východní Asií v místech dnešni Beringovy úžiny. Tak došlo k izolaci Severní Ameriky. Na tomto kontinentě pak asi před 8 000 lety vymřeli nejen koně, ale i obrovští lenochodi, mastodonti a mnoho dlaších zvířat, aniž se zatím příčiny jejich vymizení podařilo vysvětlit. Do Ameriky se koně vrátili teprve se španělskými dobyvateli. První koně dovezl na Karibské ostrovy již koncem 15. století Kolombus. Na americkou pevninu dopravil 16 koní z Kuby v roce 1519 Hernando Cortés. Další tání ledu vytvořilo nepřekročitelné hrenice mezi různými typy rodu Equus, nejen vodní překážky, ale i rozšiřující se pouště. Proto se v Evropě a Asii vytvořily čtyři samostatné skupiny koňovitých, i když všechny stále řadíme jako poddruhy rodu Equus. V Evropě a v západní Asii jsou to praví koně, v severní Africe osli, na jih od Sahary zebry a v horských a pouštních oblastech jihovýchondí Asie poloosli



Písni komentíček a hlásni...